Šalmaje
Šalmaj je historický dřevěný dechový nástroj z rodiny nástrojů dvojplátkových. Je to předchůdce dnešního hoboje nebo fagotu.
Nástroj pod názvem surna vznikl pravděpodobně někdy v prvních stoletích našeho letopočtu na středním východě, odkud se později s arabskými výboji rozšířil do většiny tehdy známého světa. Původní surna neměla vzdušnici, měla pouze plochou diskovitou piruetu a používala se spíš k ceremoniálním a vojenským účelům. V podstatě identické nástroje můžeme dodnes najít např. v Turecku.
Do Evropy šalmaj přivezli pravděpodobně křižáci a stala se rychle populární zejména v taneční hudbě pro svojí značnou hlasitost ve srovnání s již používanými flétnami nebo jednoplátkovými píšťalami. V Evropě proběhl další konstrukční vývoj: diskovitou piruetu nahradil dokonalejší trychtýřovitý typ umožňující kontrolovaný nátisk.
Ve středověku na šalmaje nejprve hráli potulní umělci, předvádějící vedle hudby i divadlo, žonglování a podobně.
Ve 14. století se začínají objevovat větší nástroje a šalmaje se sdružují do kapel spolu s nátrubkovými nástroji. Typická byla skupina 3-4 hudebníků ve složení diskantová šalmaj, altová šalmaj a 1-2 hráči na snižcovou trumpetu (předchůdce sackbutu a dnešního trombónu). Takový hlasitý ansábl se nazýval alta capella a fungoval jako protipól souborů tišších nástrojů (loutna, harfa, flétny) - ty se nazývaly bassa capella.
Renesance přinesla do hudby rozvíjející se polyfonii, která kladla vyšší nároky na rozsah hudebních nástrojů. Šalmaje se proto dále prodlužují a začínají se sdružovat do souborů, z nichž nejhlubší nástroje dosahovaly délky více než 2 m. U některých typů byl posléze strojek uzavřen ve vzdušnici. S prodlužováním souviselo i přidání klapek někdy krytých fontanelou. Hlubší vzdušnicové šalmaje s klapkami a fontanelou se od renesance někdy nazývají pumorty. Unikátní soubor renesančních šalmají a pumortů je k vidění v pražském Muzeu hudby a původně sloužily hudebníkům na rožmberském dvoře v Českém Krumlově.
V průběhu následujících století jsou šalmaje stále více nahrazovány hobojem a fagotem a šalmaje samotné přežívají již pouze v hudbě lidové.
Najdeme je dodnes v řadě lidových instrumentářů po celém světě např. bombarde (Bretaň), piffaro (Itálie), zurla, zurna (balkánské země), shenai (Indie), hichiriki (Japonsko) nebo památka nehmotného dědictví UNESCO - arménský duduk.
Písemné prameny naznačují, že šalmaje mohly přežívat v lidovém prostředí i na území Moravy a Čech až do konce 19.století, ale jednoznačné informace nebo dokonce hmotné doklady bohužel chybí.
Na závěr ještě jedna drobná poznámka k terminologii: můžeme se setkat s nesprávným pojmenováním jednotlivých členů této nástrojové rodiny analogicky podle zobcových fléten a nikoli podle skutečné výšky tónu. Diskantová (sopránová) šalmaj se pak nazývá tenorovou, protože její délka odpovídá zhruba tenorové zobcové flétně. Při objednávání je dobré mít toto na paměti, aby nedošlo k nedorozumění.
A. Baines, Woodwind instruments and their history, London 1967
Pavel Kurfürst, Hudební nástroje, Praha 2002
B. Boydell, The crumhorn and other renaissance windcap instruments, Buren 1982
A. Hopchet, How to play the shawm
